Štorchovým snem bylo vytvořit místo pro vyučování venku mimo školní budovy, kde by se děti mohly svobodně rozvíjet v přirozeném prostředí. To se mu podařilo realizovat na pozemcích v severní špici Libeňského ostrova, kde vybudoval se svými žáky venkovní učebnu, „Dětskou farmu“. Jeho krédem byla přirozenost: Přirozené prostředí, které podněcuje přirozenou zvídavost, plynutí učiva, které se nabízí jen pobytem v přírodě samé, jež před žáky i učitele neustále klade nové a nové podněty. Své snahy zdokumentoval v díle Dětská farma (1929), které je cenným dokladem i dalších reformních pedagogických projektů, které by jinak zůstaly zapomenuty. Je zároveň i manifestem hnutí tzv. eubiotiky. Eubiotiku (česky též dobrožilství) propagoval prof. MUDr. Stanislav Růžička (1872–1946) jako účinný vědecký způsob boje proti tuberkulóze a vybudování zdravé společnosti. Štorch byl jejím zastáncem v praxi. Bohužel chod své dětské farmy financoval prakticky sám (s výjimkou darů prezidenta Masaryka) a projektu obětoval veškerý svůj čas, v němž nerozlišoval mezi rodinou a školou. V roce 1934 mu město neprodloužilo smlouvu a projekt se mu již, také kvůli zdravotnímu stavu, nepodařilo zopakovat na jiném místě. Během osmi let fungování však Štorch prokázal, že myšlenky eubiotického hnutí nejsou pouze utopické.
Štorchovo popularizační dílo bylo přehodnocováno z hlediska poznatků soudobé vědy a často bylo shledáno naivním. Ještě před vznikem Československa byl Štorch očerňován, že „z dějepisu dělá rodokaps“. Přesto jeho pedagogické a literární dílo, doplněné navíc ilustracemi Zdeňka Buriana, přispělo k probuzení zájmu široké veřejnosti o historii člověka a přírody. Byl praktikem, nikoliv akademikem, jeho postoj k přírodě lze dobře vyjádřit citátem z jeho knihy Dětská farma:
„…je zbytečno kupovati vycpaného kosa nebo obraz pěnkavy, když máme v každém keři jejich hnízda…“