Lobeč leží v krajině pískovcových skal CHKO Kokořínsko, bohaté na převisy, jeskyně, tajemná zákoutí, ale i archeologické nálezy z doby pravěku. Z Lobče a okolí pocházela rodina Štorchovy manželky Boženy, která mu byla velkou oporou při jeho pedagogické práci a též s ním sdílela táboření v přírodě, při kterém se Štorch snažil rekonstruovat technologické postupy našich předků, aby je pak mohl vylíčit ve svých románech. Právě na Pustém vrchu, jak Štorch jejich tábořiště označoval, byla jejich pokusná „archeologická dílna“. Nedaleko se dodnes nachází jejich původní domek. Eduard Štorch sem umístil hlavní dějiště svého posledního románu Minehava Pod dobrodružným příběhem pro mládež lze vyčíst mnoho reálií, ať Štorchem rekonstruovaných, nebo archeologicky doložených. Zajímavá je zmínka o posvátném kamenu – Velbábě, obsahující fosilie křídových mušliček, který je dnes umístěn na zahradě Štorchova domku.
Z okolí Pustého vrchu sesbíral Štorch při povrchových sběrech tisíce pazourkových artefaktů (v roce 1944 jich bylo doloženo 5 400!). Spolupracoval s Karlem Absolonem, který část těchto sběrů nechal odborně překreslit. Společně doufali ve vydání publikace, která by dosud opomíjenou oblast Mšenska proslavila. Na sběrech se podílela i místní mládež, pro kterou pořádal Štorch soutěže ve sběru pazourků o hodnotné ceny. Archeologického oddělení Národního muzea však tehdy povrchové sběry označilo za amatérské a vědecky nehodnotné a publikaci zamítlo. Štorch toto nedokončené dílo považoval za vrchol své práce, a zároveň hold oblasti Mšenska, tyto své sbírky pak věnoval v roce 1953 do muzea v Liberci. Z jeho dlouhodobé vědecké práce na Lobči vzešel nakonec pouze román Minehava, který je dodnes připomínán na pamětním kameni, který byl osazen díky iniciativě místních pravděpodobně v 70. letech 20. století. Štorchova tradice je však dodnes živá a v Lobči se konají pravidelně „pazourkobraní“, kdy se za přítomnosti archeologa místní vydávají na pole hledat pozůstatky činnosti paleolitických kultur.