Ačkoliv Jaroslav Petrbok nebyl profesionální vědec a jeho osobnost byla problematická, soustředila se okolo něj na počátku 50. let početná skupina studentů, ze které vzešly špičky naší geologie a paleontologie. Jak píše V. Cílek: „Pro tuto školu, jejíž zaměření pokračuje, je typický interdisciplinární přístup mezi biologií a geologií, určitý sociální či filosofický přesah, aktivity směřující k ochraně přírody a v nemalé míře i jistý dobrodružný prvek…“ Jiří Kukla podobně jako ostatní záhy přerostl odborností svého učitele.
Studoval na Přírodovědecké fakultě Karlovy univerzity v letech 1948–1953, svou závěrečnou práci věnoval krasovým výplním Českého krasu. Zde se pohyboval jako zdatný jeskyňář a geolog a byl i jedním z objevitelů a výzkumníků Koněpruských jeskyní, jejichž objev byl zásadní pro vývoj celého českého kvartérně-geologického výzkumu. Poté působil jako hlavní geolog tzv. nerudného průzkumu, kde se zabýval hlavně ložisky kaolinu. Od roku 1958 se dostal do Archeologického ústavu Akademie věd, kde započala jeho spolupráce s Vojenem Ložkem. Společně se soustředili na sedimentační výplně krasových jeskyní. Právě vrstvy v krasových výplních mohou poskytnout záznam, ze kterého je možné rekonstruovat proměny krajiny a klimatu na časovém měřítku čtvrtohor.
Otevřela se tak zcela nová kapitola pohledu na vývoj krajiny. Z jejich spolupráce vzešlo též dnešní členění měkkýšů podle ekologie, a nikoliv podle abecedy či taxonomie, které umožňuje mnohem efektivnější práci při vyhodnocování prostředí, ve kterém měkkýši žili. Jiří Kukla následně rozvíjel především klimatologický aspekt svých sedimentologických studií. Sprašové lokality studované J. Kuklou jsou zejména Červený vrch v Brně, Sedlec v Praze 6, Sedlec u Kutné Hory, Modřice, Dolní Věstonice a povážské lokality. Většinou šlo o velké cihelny, které se otvíraly v 50. letech 20. století.
V 60. letech měl možnost konfrontovat svoje objevy i s profily v jiných částech světa, např. na Cejlonu, a především na Kubě, kde podléhal jeho výzkum přímo tehdejšímu ministrovi hospodářství Che-Guevarovi. Na pozvání významného paleoklimatologa a geologa Rhodese Fairbridge v roce 1971 bylo Kuklovi legálně umožněno přesunout se i s rodinou na Kolumbijskou univerzitu v USA a rozvinout dále objevy učiněné ve sprašových, tj. suchozemských sledech, a porovnat je s daty z hlubokomořských vrtů. Tímto výzkumem se zcela přehodnotila představa pouze několika ledových dob, neboť Kuklův výzkum jich ukazoval více než 20, což ukazuje na zcela jinou dynamiku klimatu, než jaká byla do té doby v představách vědců. Kukla vedl svůj výzkum vždy na základě vlastních pozorování a hlubokého vhledu přímo v terénu, objevil tak například zvláštní vrstvu hlinopísků (pellet sands), která v sedimentárním záznamu indikuje katastrofické závěry teplých klimatických cyklů. Věnoval se i globální klimatologii, kde se zaměřil především na úlohu tzv. Milankovičových cyklů, což jsou cyklické změny slunečního záření způsobené nerovnoměrným oběhem Země okolo Slunce. V 70. letech se tak jeho přičiněním otevřela celá nová disciplína – studium globálních klimatických změn. V debatě o změnách klimatu se nicméně zapsal jako skeptik, neboť jeho paleoklimatickými daty podložené studie ukazují na marginální nebo přinejmenším nekvantifikovatelný vliv lidských aktivit na globální klima v časovém měřítku čtvrtohor.
Horáček, I. : Jiří (George) Kukla – cesty poznání nejmladší geologické minulosti, Živa 6/2019. str. 142–143.
Hromas, J., Komaško, A.: Od objevu Koněpruských jeskyní uplynulo 70 let, Ochrana přírody 5, 2020, str. 7–11.
Ložek, V.: Osobní vzpomínky na Jiřího Kuklu, Živa 6/2019, str. 143.
Pacner, K., Koubská, L., Houdek, F.: Čeští vědci v exilu, Praha, Karolinum, 2007.