Životní příběh Artura Görgeye (1818, Toporec – 1916, Budapešť), významného maďarského vědce, který studoval a experimentálně zkoumal mastné kyseliny, byl však známější jako politický vojevůdce maďarského boje za svobodu v revolučních letech 1848 až 1849, a který během svých studií žil a potom se i oženil v Praze, je velmi pestrý. Na jeho pražský pobyt upozorňuje při vstupu do pražského staroměstského Kožného domu kamenná pamětní tabule s reliéfním medailonem a s dvojjazyčným popisem:
Artur Görgey 1818–1916
V tomto domě bydlel význačný vojevůdce
maďarského boje za svobodu v 1848–49.
Jako významný chemik působil
v letech 1845–48 na Univerzitě Karlově.
Görgey Artúr 1818–1916
E házban lakott az 1848–49 es Magyar
Szabadságharc kiemelkdö hadvezére
1845–48 között neves vegyészként
A Károly egyetemen tevékenykedett.
GAT 2012
Na pamětní desce (65x40 centimetrů) je bronzový reliéf a portrét vojáka od maďarského sochaře Sándora Návaye. Instalaci Görgeyho pamětní desky iniciovala v roce 2005 maďarská nevládní organizace v České republice Görgey Artúr Társaság (GAT – Společnost Artúra Görgeyho). Největší podíl na realizaci instalace měl sám prezident organizace György István Palágyi, který věnoval několik let úsilí a organizaci dárcovské sbírky na vytvoření pamětního místa.
Pamětní deska byla veřejnosti slavnostně představena 19. května 2012. Akce se zúčastnili mimo jiné potomci Artúra Görgeye, budapešťský historik a spisovatel Tamás Katona, zaměstnanci a diplomaté maďarské ambasády a kulturního institutu v Praze a zástupci několika maďarských organizací v ČR. Při ceremoniálu požehnal desku pražský kněz György Éles. Po odhalení desky se v budově Maďarského kulturního institutu v Praze konala vědecká konference a vzpomínková slavnost věnovaná této významné vědecké i kulturní osobnosti. V rámci vědeckého fóra zaznělo několik přednášek o Görgeyho působení v Praze a o významu jeho celoživotního díla.
Görgey pocházel z uherského Toporce (dnes Slovenská republika). Středoškolská studia zakončil v Kežmaroku a v duchu rodinné tradice i z finančních důvodů pokračoval ve vojenské dráze, přestože jeho zájem směřoval do oblasti přírodních věd. Stal se členem císařské osobní stráže ve Vídni, od roku 1842 sloužil jako nadporučík v husarském pluku v Pešti.
Po otcově smrti vojenskou službu v roce 1845 opustil, prodal koně i uniformu a zapsal se na pražskou univerzitu, aby se věnoval své oblíbené chemii. Dráhu chemika i řadu podnětů vytýčil u Görgeyho jeho učitel, prof. Josef Redtenbacher. Poradil mu, aby zkusil vyřešit dlouholetý problém, zda kokosový ořech obsahuje kyselinu kaprinovou či ne.
V roce 1847 Görgey nejenže potvrdil existenci této kyseliny, ale navíc objevil v kokosovém ořechu i již známou kyselinu myristovou. Hlavním výsledkem byl však objev nové mastné kyseliny, kterou pojmenoval pichurinovou. Tato kyselina se však do organické chemie etablovala pod jménem, které dostala od francouzského chemika Mardsona jako kyselina laurová (rovněž laurinová). Navíc Görgey experimentálně dokázal, že již ohlášený objev další mastné kyseliny o 11 uhlíkových atomech francouzského chemika St. Évra, a to kyseliny kocinové, je omyl (způsobený důsledkem nedokonalé separace uvedené kyseliny kocinové a laurové).
Práce na chemickém výzkumu však pro Görgeye po třech letech končí. Musel se vrátit na rodinný statek a záhy se rovněž zapojil do vypuknuvšího uherského povstání. Na jaře roku 1848 se stačil v Praze ještě oženit s Adéle Aubouinovou a vrací se do rodného Toporce s úmyslem věnovat se při vedení statku i chemii a aplikaci chemických poznatků v hnojení půdy. Z Toporce ještě zasílá v němčině svou proslavenou publikaci o tuhých a kapalných mastných kyselinách oleje kokosového ořechu do Vídeňské císařské akademie. Tento příspěvek byl poté uveřejněn v prestižním časopise Annalen der Chemie und Pharmacie (Über die festen, flüchtigen, fetten Säueren des Cocusnussöles; maďarsky vyšel až v roce 1907).
Události v osamostatňujícím se Uhersku ale změnily Görgeyho osud – koncem května 1848 začal svou druhou vojenskou kariéru jako setník a při kapitulaci v srpnu 1849 ji ukončil jako generál a vrchní velitel. Následovalo nucené vyhnanství (v rakouském Klagenfurtu až do roku 1867). Veškeré jeho pozdější pokusy přispět svými chemickými znalostmi, či řadou novátorských metod však již zapadly. Na radu rodiny se od 70. let 19. století věnoval již jen zahradnictví, ač na chemickou komunitu nezanevřel. Na Görgeye je však možné nahlížet jako na prvního novodobého i citovaného maďarského chemika lipidů.
