Jan Evangelista Purkyně vydal svou disertační práci Příspěvky k poznání zraku ze subjektivního hlediska v roce 1819. Goethe se o ní dozvěděl od hraběte Kašpara Šternberka a následující roky se jí aktivně věnoval, text důkladně pročetl a opoznámkoval. Purkyně podobně jako Goethe v době nastupujícího vědeckého materialismu stál mimo hlavní proud, neboť ve své práci proklamoval, že samotná vědecká empirie nestačí – je třeba jakési „exaktní fantazie“, kde smyslový svět není možné myslet bez světa duchovního. Ve své disertaci vyvozoval vlastnosti zrakové soustavy z empiricko- psychologických a fyziologických metod (tedy nikoliv mechanickým popisem). Razil jako vědeckou metodu sebepoznání a určitý druh sebetrýznění (tzv. heautognosie) a pokusy s fyziologií oka praktikoval sám na sobě. Vycházel při tom prakticky z Goetheho Nauky o barvách (1810), ale z obavy, že by práci akademická obec kvůli odkazu na Goetha nepřijala, tento fakt zamlčel. Goethe byl Purkyněm nadšen, přestože určité dotčení z vědomého necitování vlastního díla pociťoval. Purkyně Goetha navštívil v roce 1822 ve Výmaru za účelem omluvy a vysvětlení svého postoje, které Goethe přátelsky přijal, jak ukazují i tyto verše:
Ve vlastním oku hledej teď
nač Platon znal už odpověď,
v přírodě totiž, milí zlatí,
co uvnitř, to i zvenku platí.
Když budeš zmaten z toho všeho,
o radu popros Purkyněho. (Krotké Xenie, 1827)
Mariánské Lázně si zachovaly dodnes značnou měrou svůj charakter města vzniklého v divočině a hned za lázeňskými budovami začíná les, protkaný sítí stezek. Stezka vedoucí za budovou muzea je symbolicky nazvaná po básníkovi a její odbočka nese jméno J. E. Purkyně, přestože se zde tito muži nesetkali. Jejich myšlenkové propojení však natrvalo ovlivnilo obrozeneckou českou vědu.
