Rodina Fričů se významně zapsala do kulturní i vědecké historie naší země. Antonínův otec, Josef František Frič (1804–1876), byl známý vlastenec a právník, jeho dům byl jedním z center tehdejší vzdělané obrozenecké společnosti. (Bratr Václav byl významným obchodníkem s přírodninami, synové druhého bratra – revolucionáře Josefa Václava – vybudovali hvězdárnu v Ondřejově. Synovec Alberto Vojtěch Frič proslul jako cestovatel, kaktusář a etnograf.) Antonín šel nejprve v otcových stopách studovat práva, ale již od dětství se zabýval sběrem přírodnin a lovem. V 16 letech začal pracovat jako dobrovolná síla v tehdejším Vlasteneckém muzeu a ještě před maturitou vydal svou první odbornou práci Navedení ke zřízení sbírek živočišných. Po třech letech studia práv a souběžné práci pro muzeum přestoupil na lékařskou fakultu k prof. Purkyněmu, pod jehož vedením dokončil přírodovědná studia. Jeho počáteční zaměření na zoologii se postupně přeneslo k paleontologii. Ve světě se proslavil svým čtyřsvazkovým zpracováním fosilní zvířeny permokarbonských vrstev z Nýřan u Plzně (Fauna der Gaskohle und Kalksteine der Permformation Böhmens), za které obdržel Leyellovu cenu Londýnské geologické společnosti a Cuvierovu cenu francouzské akademie. V roce 1881 popsal dosud jediného českého ptakoještěra Cretornis hlavacii. Ze zoologického díla lze zmínit např. jeho členění tzv. rybích pásem našich řek, které se používá dodnes. Jako geolog proslul svým dílem „Malá geologie“, který se stal základním literárním zdrojem pro studenty přírodovědných oborů i laickou veřejnost. Z hlediska ochrany přírody by neměla být opomenuta Fričova (bohužel neúspěšná) snaha o navrácení lososa do českých řek a vybudování tzv. lososnic.
Fričovu neobyčejnou činorodost lze sledovat v jeho dopisech a článcích. Popis jeho cesty do Londýna a po evropských muzeích (1861), na které měl za úkol obohatit sbírky muzea a nasbírat inspiraci pro tvorbu nových expozic, je itinerářem člověka, který nikdy neodpočívá. Neustále sbírá kontakty a exempláře přírodnin. Na rybích trzích ihned sbírá parazity ryb, na bílé útesy doverské se vrhá s kladívkem. I přes nedostatečnou znalost angličtiny se rychle uvedl do nejvyšší vědecké společnosti, kde si vydobyl respekt zejména znalostí trilobitů českého siluru, který dobře znal z díla J. Barranda a ze sbírky zkamenělin opata Zeidlera, kterou pořádal pro Muzeum Království českého. Doprovázel pak významného anglického badatele Saltera, seznámil se s ředitelem britského muzea prof. Richardem Owenem a také s hlavní postavou formování geologických věd – Roderickem Murchisonem, kterého pak doprovázel i při cestách po Čechách.
Ve vztahu k české vědě je třeba zmínit jeho tzv. „rasovnu“ – domek na dvorku původní budovy muzea v Nosticově paláci Na Příkopech, kde Frič prováděl preparace živočichů a zaučoval studenty. „Rasovnou“ prošla celá generace přírodovědců, z nichž lze zmínit např. O. P. Nováka, F. Počtu, J. Pernera či J. Velenovského. Po rozdělení pražské univerzity připadly zoologické sbírky německé části, a Frič tedy vyučoval v muzejních sbírkách.
Inicioval vytvoření Klubu přírodovědeckého (1870) jako prostoru pro setkávání vědců napříč generacemi. Rovněž se podílel na geologickém mapování a byl členem Komitétu pro přírodovědecké prozkoumání Čech. Jeho velkou zásluhou bylo převzetí Barrandovy sbírky a péče o dokončení posmrtného Barrandova díla.
Po anglickém vzoru organizoval výstavy, které prezentovaly nejnovější výdobytky v oblasti pedagogiky, lékařství či průmyslových novinek, např. společně s V. Náprstkem uspořádali výstavu na Střeleckém ostrově v roce 1863.
„Muž výstav a museí, zkušený učitel, jenž lapidárným písmem, srozumitelným každému laiku, dovede upoutat pozornost davu“. Tak se o něm vyjádřil spolupracovník Josef Kafka k příležitosti jeho 70. narozenin v roce 1902. Celá vědecká obec tehdy vzdala Fričovi hold, k jubileu vyšel sborník nešetřící chválou, oslavenec obdržel portrét se svými nálezy fosilií v pozadí. Velkolepá oslava měla být zároveň rozloučením a předáním kormidla mladším spolupracovníkům. Frič se ale dohledu nad svým celoživotním dílem nechtěl vzdát a následujících deset let vedlo k rozepřím, jež způsobily, že jinak slavná Fričova éra byla zakončena rozkolem. Mimo Muzeum Království českého se v posledních deseti letech života věnoval podpoře regionálního muzejnictví a vybudoval „vzorové regionální muzeum“ v Lázních Bělohrad, kam jezdil na lázeňské pobyty se svou rodinou.
