Současný genius loci města Bílina je poznamenán těžbou hnědého uhlí a násilnou přeměnou původního lázeňského města na město těžební a průmyslové. Město má však za sebou pestrou lázeňskou minulost spojenou s místními prameny léčivých vod a s rodem Lobkoviců, kteří provozovali jak lázně, tak stáčírnu.
Prameny minerální byly i pramenem poznání zemského nitra v době, kdy se v 18. století začínají rozvíjet přírodní vědy, ze kterých se později vyvinuly jednotlivé směry jako geologie, fyzika či chemie. Proto Balneologie –neboli věda o lázeňství, není jen jakýmsi odvětvím lékařství či snad dokonce turistiky a rekreace, ale komplexní věda, jejíž zrod šel ruku v ruce s poznáním Země.
Právě v Bílině lze lokalizovat zrod tohoto oboru zhruba na přelomu 18. a 19. století. O rozvoj balneologie jakožto komplexního poznání pramenů, jejich vzniku, složení a léčebných účinků se zasloužil hlavně Franz Ambros Reuss a jeho syn August Emanuel Reuss. Navazují však na dlouhou tradici od založení lázní v 17. století (první zřídla Lobkovicové zřídili roku 1664.) V roce 1717 zde popsal lékař pruského krále Friedrich Hoffmann tzv. hořkou vodu stejného složení, jako měla tzv. Epsomská sůl z Anglie, jejíž zdroje však byly vyčerpány a místní prameny se tak staly světoznámým zdrojem této, v lékařství hojně užívané, sírano-hořečnaté soli.
Muzeum Bílinské kyselky předkládá návštěvníkům obraz zaniklých kolonád, kde se stýkala vysoká politika s vědou i filosofií – obraz dnes již zcela patřící pouze duchu 19. století, ze kterého se měla novověká věda teprve zrodit.
Chlupáč, I., Budil, I.; Tajemné hlubiny času. Academia, Praha 2006. s. 159-164.
Hurník, S.: Zavátá minulost Mostecka. Regionální museum v Mostě 2001. s. 3-8.
Regionální muzeum v Teplicích: Reussové z Bíliny. Památce velkých přírodovědců. Teplice 2001.
