František Bílek se narodil ve Slaném roku 1885. Po studiích na gymnáziu v Praze se zapsal na Filosofickou fakultu ke studiu zoologie a stal se žákem a později asistentem významného zoologa Františka Vejdovského. Věnoval se především anatomii, ale zajímala ho také genetika a chovatelství, tedy zootechnika. Po absolvování zoologie krátce působil jako středoškolský profesor a současně se věnoval výzkumu na Zvěrolékařském ústavu Lékařské fakulty UK. Od roku 1917 pak naplno přešel do akademické sféry a přednášel na Vysoké škole zemědělské v Praze. Čím dál tím více inklinoval ke genetice a zootechnice a roku 1923 byl v těchto oborech jmenován profesorem. Paralelně ještě vystudoval také lékařskou fakultu a od roku 1924 působil částečně jako gynekolog ve Všeobecné nemocnici v Praze. Nejvíce se ale proslavil jako přední odborník na genetiku a chov koní. Rozhodl se zachránit vzácná plemena, kterým hrozilo vymření, a svoji aktivitu tak spojil především se zanikajícím chovem starokladrubských koní a s vymírajícím koněm Převalského. Prvního koně Převalského koupil za vlastní peníze v německém Halle an der Salle roku 1921 a o dva roky později přikoupil také klisnu. Nejdříve je umístil na školní statek v Uhříněvsi a podařilo se mu chov rozšířit o čtyři hříbata. Po založení Pražské zoologické zahrady v roce 1931 koně zahradě věnoval, a tak začal slavný český chov tohoto ohroženého druhu. Díky němu má dnes zhruba 70 % všech na světě žijících koní Převalského „české předky“. Ve 30. letech pak své úsilí směřoval na další plemeno, a to tradiční české starokladrubáky. Chov starokladrubských koní byl po roce 1918 omezen, protože toto plemeno bylo chováno čistě jen pro ceremoniální účely a reprezentační potřeby šlechty a duchovenstva a tato jejich tradiční funkce byla v nově vzniklé Československé republice zbytečná. Starokladrubáci tak přestali být šlechtěni, a vraníci měli být dokonce zcela zlikvidováni. Část byla dána do prodeje a řada kusů skončila na jatkách. Posledních sedm starokladrubských vraníků ale získal prof. František Bílek, který je přesunul do Průhonic a zde jejich chov v roce 1938 obnovil. Po válce jim pak zařídil nové prostory ve starých hřebčínech ve Slatiňanech a v Heřmanově Městci, kde jsou starokladrubští vraníci – plemeno – zapsaní jako Národní kulturní památka – a jsou zde chováni dodnes.