Hess, tehdy devětadvacetiletý asistent na Institutu pro výzkum radioaktivity Císařské akademie věd ve Vídni, se od dubna 1912 věnoval praktickému měření zemské radioaktivity, k čemuž podnikl sérii balonových letů. Startoval vždy z Vídně, ale vlastnosti balonů plněných svítiplynem mu umožnily vystoupat pouze pod hranici 3 000 m. To mu nestačilo a rozhodl se podniknout let do větší výšky, což ale znamenalo vyměnit svítiplyn za vodík. Hess se proto obrátil na Rakouský spolek pro chemickou a hutní výrobu v Ústí nad Labem (dnes Spolchemie) a tento podnik mu vodík přislíbil. Novým startovacím místem se tedy stalo Ústí nad Labem, nedaleko něhož sídlil i Německý vzduchoplavecký spolek v Čechách (v Teplicích-Šanově), který Hessovi zapůjčil balon Böhmen. Start proběhl 7. srpna 1912 v 6:12, patrně přímo v areálu chemických závodů v prostoru mezi Ústím a Předlicemi. Tříčlennou posádku tvořili kromě Hesse ještě pilot a meteorolog. Balón vystoupal až do výšky 5350 m a po šestihodinovém letu přistál u obce Pieskow, asi 50 km od Berlína. Během letu měřil Hess změny elektrické vodivosti vzduchu a zjistil, že příčinou této vodivosti jsou zdroje ionizujícího záření za hranicí zemské atmosféry. Na základě narůstající intenzity záření spolu s nadmořskou výškou došel k závěru, že záření není pozemského původu, ale že jeho jediným možným zdrojem je vesmír. Hessův objev měl obrovský význam pro další rozvoj fyziky elementárních částic a Hess za něj obdržel v roce 1936 Nobelovu cenu za fyziku. Autorem pamětní desky v areálu ústecké univerzity je místní výtvarník Karel Hájek. Deska má nevšední balónovitý tvar. Připomíná jím událost, pro kterou balon a vodík, poskytnuté místními spolky, sehrály klíčovou roli.
