Základy jednoho z nejstarších hřebčínů na světě položil císař Maxmilián II. v roce 1563 a ve stejné době také do Čech nechal přepravit první exempláře starošpanělských a staroitalských hřebců, které byly v Kladrubech zkříženy s domácími klisnami, a tak byl vytvořen základ tohoto unikátního plemene. V roce 1579 Rudolf II. hřebčín prohlásil za dvorní a od té doby byli zdejší koně chováni a šlechtěni pro ceremoniální účely. Vznikly postupně dvě varianty starokladrubského koně – bělouš a vraník. Běloušové byli používáni pro ceremoniální spřežení na šlechtických dvorech, vraníci naopak pro duchovenstvo nebo smuteční příležitosti. Historie hřebčína ale nebyla jednoduchá. Největší nebezpečí ho potkalo během sedmileté války, kdy v roce 1757 celý hřebčín vyhořel a chov byl přemístěn do Uher. Až císař Josef II. hřebčín obnovil a povolal celý chov zpět. Starokladrubské koně pak plnili svou funkci pro celé mocnářství až do roku 1918, kdy se nová Československá republika rozhodla, že tak velký hřebčín již nebude potřebovat. Koně chované pro ceremoniální účely šlechty příliš připomínaly staré pořádky a s jejich dalším osudem se v novém zřízení příliš nepočítalo. Nakonec se rozhodlo o zachování alespoň starokladrubských běloušů. Naproti tomu vraníci byli přemístěni a postupně rozprodáni nebo odvezeni na jatka. Definitivní zkáze starokladrubských vraníků na poslední chvíli zabránil prof. František Bílek, který několik posledních kusů zachránil a jejich chov obnovil v Průhonicích u Prahy. Po druhé světové válce pak byl chov vraníků přemístěn do Slatiňan a Heřmanova Městce. Dodnes patří starokladrubští koně k unikátnímu plemenu, které nemá ve světě obdoby a je o něj velký zájem i v zahraničí. Kladrubský hřebčín pořádá prohlídky pro veřejnost, závody spřežení, drezúry, přehlídky nebo půjčuje koně filmařům. V roce 2019 byl celý hřebčín zapsán na seznam světových památek UNESCO.