Palliardi vydal své dílo v roce 1852, toto datum můžeme považovat za počátek moderní ornitologie v Čechách. Ve stejném roce vydal také Karel Slavoj Amerling (1807–1884) spis Fauna čili zvířena česká, toto dílo je ale spíše kompilační a neobsahuje mnoho konkrétních údajů z terénu. Palliardiho kniha nese název Systematische Uebersicht der Vögel Böhmens mit Angabe ihres Vorkommens, Strichzeit, Brütezeit und einer lateinischen, deutschen und böhmischen Synonimie (Systematický přehled ptáků Čech s údaji o jejich výskytu, tahu, hnízdění a s latinskou, německou a českou synonymií). Palliardi byl horlivým zemským vlastencem německého jazyka s italskými rodinnými kořeny a sbíral druhová pojmenování i v češtině. Mnoho z takových jmen zřejmě odráží dobovou lidovou terminologii.
Palliardi při mapování výskytu ptáků pracoval velmi moderním způsobem. Opíral se o své zkušenosti z terénu a taky zpracovával informace od řady spolupracovníků z celé země, zejména od hajných a učitelů. Uvádí tak dobře doložená hnízdění, předpokládaná a pravděpodobná hnízdění některých druhů a také druhy vzácně se vyskytující. Svým způsobem se tak jedná o prapředchůdce pozdějších „síťových“ mapování, při nichž je celá země rozdělena na úseky, které jsou podrobně prozkoumávány.
Krajina i s ptačími obyvateli byla podle Palliardiho popisu poněkud jiná než dnes. Bylo zde mnoho pastvin a luk, domácí zvířata se pásla i v lesích a na pasekách, naopak chyběla například zeleň kolem potoků. Takové podmínky vyhovovaly druhům vázaným na stepní a lesostepní stanoviště a také druhům mokrých luk a kulturní krajiny. Velmi aktivní v hubení „škodné“ byli myslivci, krajina byla ochuzena o dravce, volavky a kormorány. Nevyskytovaly se u nás např. labutě velké a hrdličky zahradní, které se k nám rozšířily až ve 20. století. Zajímavé jsou údaje o možném výskytu bělokurů v Krkonoších. Nápadně málo informací má autor o ptácích Šumavy.
V Palliardiho době vypadala také terénní výzkumná činnost jinak než dnes. Hlavní pomůckou badatele nebyl dalekohled ani fotoaparát, ale střelná zbraň a nářadí k preparaci. Důležitým zdrojem informací byly také ptačí trhy se živými i mrtvými exponáty. Ptáci tehdy byli často loveni pro radost i jako zdroj potravy, např. drozd kvíčala byl oblíbenou pochoutkou, o které se zmiňuje i Magdalena Dobromila Rettigová. Sbírky vycpaných ptáků tehdy budovali nejen šlechtici, ale i nadšení soukromníci, lékaři i učitelé. Čtenář se tak v Palliardiho knize dozví, jak ptáky s úspěchem lovit.
