Max Schaffner

Osobnost Maxe Schaffnera v sobě spojovala schopného vědce na poli chemie a ještě schopnějšího manažera. Z ústecké chemičky učinil jednoho z nejdůležitějších hráčů na evropském trhu a největší chemický podnik Rakouska-Uherska.

Narodil se 25. března 1830 v Meisenheimu am Glan v Porýní a vystudoval chemii, strojírenství a technickou architekturu v Karlsruhe. Zvučné reference o schopnostech Maxe Schaffnera přesvědčily roku 1859 správní radu právě založeného Rakouského spolku pro chemickou a hutní výrobu v Ústí nad Labem (dnešní Spolchemie), aby přetáhla tohoto odborníka do svých služeb z jeho německé domoviny. Stal se zvláštním technickým ředitelem a jeho zásluhou se podnik odpoutal od těžkých začátků a stoupal na světovou úroveň. Nejdříve ovlivnil výrobní program a technické vybavení podniku. Sám se podílel na vývoji nových výrobních postupů. Vymyslel zužitkování solných kalů, kupících se kolem továrny, pro získání síry, tzv. Schaffnerův způsob (1863). Objev ocenila akademie věd v Mnichově jako velký pokrok pro chemický průmysl. Když se stal generálním ředitelem (1871), mohl řídit podnik i po hospodářské stránce. Spolek dostal do svého čela moderně, velkoryse a současně i velmi ekonomicky myslícího odborníka. Poznali to i akcionáři, kteří těžili vysoké dividendy (až 24 %). Vynikající technickou úroveň dokládala řada mezinárodních ocenění, jako zlatá medaile z londýnské výstavy 1862, zvláštní čestný diplom na světové výstavě ve Vídni 1873, zlatá medaile na světové výstavě v Paříži 1878. V roce 1901 Schaffner obdržel čestný doktorát od své alma mater, univerzity v Karlsruhe. 
Ústecká chemička se stala předním evropským hráčem. Schaffner dohodl spojení s belgickou firmou Solvay & Cie, držitelem světového patentu na výrobu sody. Roku 1889 se stal prezidentem správní rady. Dbal na to, aby v jeho laboratořích pracovali přední chemici a technologové. Z výzkumu nových metod ve výrobě kyseliny solné vzešla tzv. zvonková elektrolýza (1899), patent se světovým ohlasem, který pomohl udržet chemičku na technologické špici i na začátku 20. století. Ústecký Spolek pro chemickou a hutní výrobu se zásluhou Schaffnera stal největším chemickým podnikem Rakouska-Uherska. 

Významné je i Schaffnerovo mecenášství a především na svou dobu neobvyklá sociální politika podniku, o níž se významnou měrou zasadil. Již na konci 60. let byly stavěny dělnické domy s byty, později přibyly i byty pro úředníky. Firma zřídila školku, azylový dům pro invalidní dělníky, lázně či jídelny. Financování těchto vymožeností zajišťoval Schaffnerem založený nadační fond, do nějž on sám přispěl štědrým darem 10 000 korun.

Z funkce prezidenta správní rady Schaffner odstoupil až v květnu 1898 ve věku 68 let, jejím členem však zůstal až do své smrti v roce 1906.

Novák, M.: Mládí Mezinárodního chemického monopolu: 1. díl dějin Spolku pro chemickou a hutní výrobu 1856–1918. Ústí nad Labem 1967.
Kaiser, V.; Kaiserová, K. (a kol.): Dějiny města Ústí nad Labem. Ústí nad Labem 1995.

Max Schaffner (poč. 20. století) (Autor: volné dílo)

Fotografie provozu Spolku pro chemickou a hutní výrobu v roce 1916. (Autor: Muzeum města Ústí nad Labem. Sbírky.)