J. T. A. Peithner, osvícenec a zakladatel první hornické akademie v Praze a poté v Baňské Štiavnici (nejstarších učilišť v hornickém a hutnickém, neboli montanistickém oboru na světě), je též tvůrcem hornického práva v Habsburské monarchii. Byl své akademii nejen zakladatelem, ale dlouho i jediným přednášejícím a autorem učebních textů. Ty byly psány už ne latinsky, ale německy. Do češtiny bylo ve 20. století přeloženo jeho dílo „Pokus o přírodní a politické dějiny českých a moravských dolů“ (z r. 1780). Již z názvu je patrný autorův široký záběr. Za své zásluhy pro vědu získal titul rytíře z Lichtenfelsu.

Rodina Jana Tadeáše Peithnera pocházela z Božího Daru – tedy z oblasti, která je dodnes spjata s dolováním rud. Již jeho dědeček zde vlastnil důlní podíly, a mladý Jan Tadeáš se tedy nedostal k montánním vědám náhodně. Původně však vystudoval na univerzitě v Praze práva a filosofii. Později se stal nejvyšším horním úředníkem: tzv. hormistrem a mincmistrem. Během své praxe však narážel na nedostatky systému a nekompetentnost rozhodujících úředníků a v roce 1762 (tehdy mu bylo 35 let) se rozhodl přímo oslovit panovnici Marii Terezii a podat jí návrh na vytvoření nového učebního oboru, který by povznesl rakouské hornictví a hutnictví. Císařovna již v následujícím roce vydala patent, jímž ustavila nový obor při pražské filosofické fakultě, kde měly být poprvé systematicky vyučovány předměty jako popis podzemního složení země, nauka mineralogická a metalurgická, důlní měřictví, základy metalurgické chemie či horní státní právo. Peithner si sám dobře uvědomoval, že pro nový obor bude těžko shánět profesory. Hornictví a hutnictví té doby bylo sice na vysoké úrovni a používalo složité zeměměřičské praktiky, sofistikované důlní stroje, zkušenosti a znalosti se však předávaly víceméně ústní tradicí a netvořily „vědu“. (O převedení těchto poznatků do písemné podoby se pokusil Georgius Agricola ve svém latinsky psaném díle De re metallica libri XII, 1556). Z počátku tedy Peithner navrhl přednášet pouze horní právo. Po roce 1770 byla hornická akademie přesunuta do Báňské Štiavnice, kam odešel i Peithner a pokračoval zde v psaní učebních textů. Během pražského působení vypracoval horní předpisy a osnovu horního řádu, čímž významně předběhl dobu (horní řád byl ustaven v monarchii až v polovině 19. století).

Při pohledu na podobiznu Jana Tadeáše Peithnera vidíme dokonalý obraz osvícence, který proměňuje roztroušené poznatky hornických zkušeností ve vědu pro větší slávu Rakouské monarchie. Z názvu jeho díla vidíme, že dobývání nerostných surovin vnímá i jako otázku politickou. Peithner sice nepodal ucelenou nauku o vzniku hornin (ta byla až do první pol. 19. století předmětem učených hádání), ale soustředil se na poznatky montanistické praxe, nashromáždil velkou mineralogickou sbírku a vypracoval návody k určování nerostů. K jeho posluchačům a odchovancům patřil například Ignác Born, hlavní osobnost spojená s pozdějším vznikem Královské české společnosti nauk.

Klíčová slova: geologie; osvícenství; první hornická akademie; horní právo; montanistika;

Tadeáš Antonín Peithner