Bohuslav Brouk (19. 11. 1912 ─ 20. 01. 1978) byl známý intelektuální bohém, enfant terrible meziválečné československé kulturní scény, zvaný někdy jako „apoštol pohlavní nevázanosti“. V jeho díle se odráží znalost biologie, estetiky, filosofie a psychoanalýzy a v rámci Přírodovědecké fakulty Karlovy univerzity jej tak můžeme považovat za předchůdce filosofické školy Zdeňka Neubauera a jeho žáků.

Bohuslav Brouk byl synem velkoobchodníka Jaroslava Brouka (spjatého s obchodními domy Brouk a Babka a Bílá labuť). Studoval obchodní akademii v pražském Karlíně a gymnázium v Klatovech. Zájem o psychoanalýzu jej vedl ke studiu na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy (od roku 1932), o rok později ale přestoupil na Přírodovědeckou fakultu. Zabýval se antropologií, doktorskou práci zkoumající inteligenci a genialitu vydal knižně pod názvem Patologie životní zdatnosti. Od roku 1937 studoval navíc estetiku na Filosofické fakultě UK, kde také obhájil doktorskou práci (Jazyková komika, 1946). Patřil také k zakladatelům českého surrealistického hnutí. Od třicátých let kritizoval komunistickou ideologii (i když byl sám marxismem inspirován) a z Československa emigroval na jaře 1948. V letech 1951─1958 žil v australském Melbourne, kde pracoval v biochemické laboratoři. Roku 1958 přesídlil do Londýna, tam učil nejprve na střední škole a poté přednášel biologii na vysokých školách North Western Polytechnic a Borough Polytechnic. V návaznosti na svou pedagogickou činnost vydal knihu o užitkových rostlinách Plants consumed by man (Rostliny užívané člověkem, 1975).

Brouk je dodnes znám pro své studie lidského chování z hlediska psychoanalýzy, okořeněné o jeho svobodomyslnost a smysl pro humor. Uveďme některé Broukovy teze: lidská sexualita se nedá spoutat, přiměřená nevěra posiluje svazek manželů, onanie je prostředkem k pěstování fantazie, šílenství je spjato s talentem. Kriticky se také staví vůči sportu, ten je pro něj stoupou pro bezúčelné ničení lidských sil, která paralyzuje lidskou sexualitu a aktivitu.

Bohuslav Brouk patří mezi české meziválečné filosofy-biology, kteří působili na Přírodovědecké fakultě a jejichž čelním představitelem byl tehdy Emanuel Rádl. V 90. letech 20. století byla tradice myšlení na pomezí filosofie a biologie obnovena Zdeňkem Neubauerem a jeho žáky, jakými jsou Stanislav Komárek, Zdeněk Kratochvíl a další.

Klíčová slova: antropologie; biochemie; botanika; dějiny přírodních věd; naturfilosofie [přírodní filosofie]; estetika; psychoanalýza; sexuologie; etologie