Důvodem vyhlášení štoly Johannes a Krušnohorského hornického regionu památkou UNESCO je skutečnost, že právě z této oblasti se již od středověku šířily poznatky a inovace v oblasti hornictví a hutnictví, které převedl do písemné podoby Georgius Agricola, jáchymovský lékař, dodnes považovaný za zakladatele geologických věd. Později se o převedení těchto poznatků a staleté empirie horníků zasloužil Jan Tadeáš Peithner z blízkého Božího Daru, jenž založil v Praze roku 1763 první hornickou školu na světě. (Současná nejstarší existující univerzita tohoto oboru je v blízkém Saském Freibergu, který je součástí téhož hornického regionu na německé straně a sehrál v Evropě důležitou roli při formování geologických věd.) Celá tato hornická krajina je výslednicí geologické pestrosti a přítomnosti rud, staletí hornické činnosti, rozmachu lidského poznání, ale i vysídlení celé krajiny po II. světové válce. Celkový dojem z míst, která zde procházíme, je tajemnost i tesknota, ale především ohromení nad neuvěřitelnými důlními díly, vzniklými pouhou činností lidských rukou. Agricolovo dílo o hornictví a hutnictví je doprovázeno stovkami dřevorytů s názornými popisy a obrazy hornické práce. Horníci zde vypadají jako pohádkoví permoníci, v pozadí je renesanční krajina Krušných hor. Nahlížíme skrze ně do zcela jiného světa – světa jiných hodnot, jiných časových dimenzí – do světa prakticky bájného ve smyslu neuvěřitelnosti a nepředstavitelnosti díla, které zde horníci vykonali za pouhých několik století. Při prohlídce štoly Johannes tento svět spatříme – vyzbrojeni baterkami, holínkami a současnou výbavou, jsme zasaženi opravdu intenzivním zážitkem sestoupení do hlubin času – geologického, historického i mytického.
Kromě nevšedního vnitřního prožitku zde můžeme spatřit staré závaly, výdřevy, probublávající důlní vodu pod nohama, obrazce vzniklé vlášením hub na stěnách, staré hornické značky. Můžeme potěžkat přetěžký magnetit a v rozšířené části prohlídky se doslova plazit na místech, kde horníci při dobývání lehávali celé hodiny jen při svitu kahanu. Právě zde člověk pochopí, proč si horníci říkali a dodnes říkají: „Zdař Bůh!“
