Pro dílo Gustava Laubeho je zásadní místo a doba jeho působení – tedy oblast severozápadních Čech – Krušné hory se svými tajemnými hlubinami oplývajícími vzácnými kovy, podkrušnohorské pásmo termálních pramenů, podkrušnohorské pánve vyplněné třetihorními sedimenty, ze kterých denně přichází od horníků koše plné zkamenělin. Doba, ve které vystudoval a aktivně vědecky působil je dobou, kdy se stará popisná geologie mění v geologii moderní. Představy o vzniku hornin se ustavují, stejně tak jako vědomí, že geologický čas znamená víc než 6000 let zpátky k biblické potopě. V neposlední řadě je Laube člověkem žijícím na rozhraních: geologických (rozhraní západočeského hlubinného zlomu) i kulturních: Jeho postoj je národnostně laděný německy, ale i česky. Je zároveň německy mluvícím a píšícím autorem, rektorem německé části Karlo-Ferdinandovy university v Praze (v letech 1893-1894), ale i sběratelem krušnohorského folklóru. Svůj nález velemloka pojmenuje Andrias bohemicus – tedy přímo český. Dokonce mu přisoudí větší stáří než jiným evropským nálezům s odůvodněním, že náš český velemlok je sice vzrůstem menší, ale zato starší a původnější. (Debata okolo nálezu této fosilie v Břešťanech u Teplic (v roce 1897) byla i jednou z inspirací Čapkovy Války s mloky)
Gustav C. Laube se tak stal jedním z otců evropské geologie a to právě v oblastech, jež mu byly blízké. Zabýval se aktuálními otázkami, které se mu předestíraly. Kromě popisu vzniku lázeňských pramenů a stavby Krušných hor se zabýval tím, co bychom dnes nazvali jako disciplínu hydrogeologie. V roce 1879 došlo k průvalu podzemních vod na dole Dölinger a v Teplických lázních vlivem této události došlo k vymizení teplického termálního pramene Pravřídlo. Laube byl, spolu s dalšími, přizván k vyřešení této situace srovnatelné dnes řekněme třeba s výpadkem internetového připojení nebo elektřiny. (Soudobá debata v tisku nasvědčuje, že šlo o problém srovnatelný ve společenské závažnosti.) Laube spolu s vědecko-inženýrským týmem úspěšně vyřešil tento problém a prameny byly znovu nalezeny dle předpovědí na základě hydrogeologických poměrů. Později Laube díky svým znalostem vypracovával návrhy na zásobování pitnou vodou do různých měst včetně Prahy.
Obrovské množství zkamenělin, které přicházely z těžebních oblastí hnědouhelných pánví, poskytlo Laubemu studijní materiál. Díky archivaci těchto zkamenělin v Regionálním muzeu v Teplicích, Muzeu města Ústí nad Labem a v Národním muzeu v Praze se nám dochoval alespoň záznam a zkameněliny o období třetihor.(Tyto třetihorní usazeniny se nacházely nad vrstvami hnědého uhlí a byly postupně zcela odtěženy, v Čechách jsou tyto usazeniny vzácné, neboť byly odneseny erozí během čtvrtohor, dá se tedy říct, že v uvedených muzeích máme dnes, díky Laubemu a soudobým geologům a sběratelům, jediný ucelenější záznam třetihor zakonzervovaný ve zkamenělinách
Toto všechno ovlivnilo Laubeho činnost. Byl všestranný a jeho zájmy rozličné dle aktuální potřeby bádání. Přestože některé prvotní popisy vzniku a stavby Krušných hor se staly v dobách dnešní moderní geologie spíše historickou zajímavostí, dodnes stojí za nahlédnutí jeho Geologické exkurze do české termální oblasti (něm. 1884). Za zmínku stojí rovněž, že se zúčastnil 2. německé polární výpravy 1869/70 (spolu s Juliem Payerem, taktéž rodákem z Teplic). Tato výprava sice nebyla korunována tak docela úspěchem, neboť severovýchodní cesta, která měl být nalezena, se ukázala jako nemožná, ale výpravu provází neuvěřitelné zážitky – s pohledu dnešního čtenáře snad srovnatelné s výpravou „Čecha Karla Němce“ z pera tvůrců českého velikána Járy Cimrmana. Laube jako geolog polární výpravy zůstal na lodi Hansa, jež uvízla v ledu a byla rozdrcena narůstajícími krami. Posádka byla nucena přesídlit na ledovcovou kru a zde si zřídit své dočasné obydlí. I přes tyto trampoty polární výpravy Laube důkladně zmapoval, co mohl. S minimem technických možností i informací vytěžil maximum. I to svědčí o jeho svědomité povaze!
Krajské muzeum v Teplicích: Gustav Carl Laube, Sborník k 150. výročí narození, Teplice 1989.
Hurník, S.: Zavátá minulost Mostecka, Regionální museum v Mostě 2001. s. 3-8.
Stella, M.; Lelková, I.: Andrias scheuchzeri a Andrias bohemicus (nejen) v české vědě a kultuře, in Dějiny věd a techniky, XLIII/2010, č. 4, s. 225- 247.
