Vlastní jméno lékaře a humanisty, známého pod latinizovaným jménem Agricola, je Georg Bauer. Ve svém díle usiloval o sjednocení a uspořádání poznatků rodících se věd své doby. Studoval původně filozofii a filologii na univerzitě v Lipsku, stal se rektorem latinské školy ve Zwickau. K bádání o Zemi se dostal až později při studiu medicíny v Itálii. S hodností doktora přijal v roce 1527 místo městského lékaře a lékárníka v Jáchymově, kde kromě lékařské praxe pátral po nerostech, jejichž léčebné účinky znal ze starověkých spisů. Nashromáždil zde mnoho poznatků z hornické praxe, ale i cennou sbírku minerálů z jáchymovského ložiska. Když při přípravě léčiv narazil na nesrovnalosti mezi mírovými a váhovými jednotkami různých autorů, rozhodl se sjednotit systém tak, aby byl prakticky použitelný (spis „De mensuris et ponderibus“). Z Jáchymova také pochází jeho „Bermannus“, dialog, ve kterém nastiňuje problémy tehdejšího poznání. Svá pojednání psal vybroušenou humanistickou latinou. V roce 1532 odchází natrvalo do Saské Kamenice, zde sepisuje svá hlavní díla De ortu et causis subterraneorum (O vzniku a věcech podzemských) a De natura fossilium. Agricola zde zavádí termíny subteranea a fossilia, fosiliemi jsou ale míněny všechny „hmoty ze země vykopané“, tedy nikoliv zkameněliny v dnešním slova smyslu. Ale mezi „kameny“ uvádí i typy označované jako Belemnites a Amonites, pro něj se však jedná nikoli o fosilie, ale o tvary kamene, kterým nepřisuzuje organický původ. Završením Agricolovy celoživotní snahy o utřídění poznatků z hornictví a metalurgie je spis De re metallica libri XII (Dvanáct knih o hornictví a hutnictví).
Agricola byl kromě badatelské činnosti významnou politickou a kulturní osobností. Jako katolík byl v protestantském Sasku ve složité situaci tzv. Šmalkaldské války (1546) mezi císařem Karlem V. a protestantskými stavy vybrán jako starosta Kamenice. Splňoval totiž císařský požadavek katolické víry a zároveň byl schopen vyjednávat s protestantskou stranou, vůči které nebyl nijak vyhraněn, a mnoho jeho přátel se k ní hlásilo. Tažení skončilo porážkou protestantské strany, Agricola se pak úřadu starosty vzdal a až do konce života se věnoval sepisování svých spisů. Ty jsou jedinečným dokumentem o hornických metodách 16. století a po 200 let sloužily jako základní pramen geologických věd. Počátkem 18. století dílo upadlo v zapomnění, ale znovu ho vyzdvihl geolog Abraham Gottlob Werner (1750─1817), zastánce neptunistické nauky, který Agricolu označil za „otce mineralogie“.
